Za posledních asi 10 let jsem vedl řadu debat s věřícími, převážně křesťany. Přiměly mě k hlubšímu zkoumání víry a náboženství, říkal jsem si: je možné, že na tom něco je? Roky studia ze mě ale udělaly ještě skálopevnějšího ateistu a o svých zjištěních jsem napsal řadu článků (namátkou Iracionalita víry, Ježíš Kristus - Boží syn nebo falešný prorok, Vaše náboženství je stupidní aneb vzestup "nových ateistů", Modlitba - způsob jak nedělat nic a přesto si myslet, že pomáháte, Vzdělání - největší nepřítel víry, Věda a víra nejsou v rozporu? Leda ve snu, 10 důvodů, proč posmrtný život neexistuje, Podvrhy a smyšlenky v Bibli, Mýty okolo vzniku života a evoluční teorie, Mýty a fakta o vzniku vesmíru, atd).
Jenže málokterý věřící příjímá víru na základě hlubokého studia argumentů, zdali mohl vesmír vzniknout bez božího zásahu, zdali je Bible věrohodný historický dokument nebo zdali existují nějaké důvody myslet si, že Ježíš opravdu chodil po vodě, měnil vodu ve víno a vstal z mrtvých. Při debatě s křesťany velmi často nakonec dojde na prosté konstatování: "Křesťanství mi dává smysl života. Vždyť jestli neexistuje Bůh a ty jsi jen náhodný shluk molekul, jaký má tvůj život smysl? Narodíš se, pak umřeš a tím to hasne. Proč se rovnou nezabiješ?"
Na výše uvedené se dá reagovat několika způsoby. V prvé řadě je na místě se zeptat, co vlastně je onen smysl života v případě věřících? Jestliže existuje Bůh, co je vlastně na životě smysluplnějšího? Že máme možnost žít navěky s Bohem? Hmm...A jaký to má smysl? Jestliže Bůh existuje, nejsme stále jen shluk buněk, jen s tím rozdílem, že naše osudy jsou řízeny jakýmsi kosmickým managerem? Náboženská víra nabízí spíš jakousi mlhavou iluzi smyslu, než smysl samotný.
Tvrzení, že člověk je jen shluk buněk je z vědeckého hlediska v podstatě správný, ale věřící jej používají jako by to bylo něco hanlivého. Jenže pochopení fyzikální a biologické podstaty člověka nijak neumenšuje radosti a stratosti, které prožíváme, ani nic neubírá na jejich reálnosti. Vědecké poznání nám navíc umožnilo pochopit, že jsme všichni přímými potomky jediného společného předka, jednobuněčné formy života, která existovala před přibližně 4 miliardami let. Tato nepřerušená linie života přečkala všechny katastrofy, ke kterým na zemi kdy došlo, včetně dlouhotrvajícího zalednění prakticky celého povrchu země, pády meteoritů, výkyvy v koncetraci atmosférických plynů, atd. To, že jsme nyní zde, je svým způsobem zázrak, ačkoliv toto slovo nepoužívám ve smyslu nadpřírozeného zásahu. Ačkoliv naše životy nemají z tohoto pohledu žádný "objektivní" smysl - jsme vlastně jen ten shluk buněk, který vznikl "náhodou" - máme možnost dát mu smysl my sami - čímkoli, co považujeme za smysluplné. To se ovšem snáz řekne, než udělá. Navíc co když někomu nepřipadá smysluplné nic? Ze svého okolí znám spoustu ateistů, kteří zkrátka žádný smysl života neřeší a jsou spokojení (nebo to tak alespoň vypadá), znám ale také řadu lidí, kteří si s životem neví rady a zamýšlejí se, jaké to celé má smysl. Asi nejlépe myšlenky takových lidí popsal autor biblické knihy Kazatel, z které zde kousek odcituji:
Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění.
I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není. I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili předtím?
Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.
Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem. Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně.
Kazatel 2, 9-17
I já si občas pokládám podobné otázky. Jistě, člověk má obrovské štěstí, že je zde jakožto výtvor 4 miliard let trvající evoluce. Přečkali jsme 4 miliardy let evoluce, abychom...co vlastně? Chodili od devíti do pěti do práce, kterou trávíme vyplňovaním tabulek v excelu nebo obvoláváním zákazníků a tvářili se u toho, že děláme něco strašně důležitého? Abychom si mohli jednou nebo dvakrát týdně zajít na pivo? Abychom měli děti? Vždyť tím vlastně jenom otrocky plníme to, co nám přikazují naše geny. Co z toho? Není to všechno tak zoufale prázdné, "marnost a honba za větrem," jak by řekl autor knihy Kazatel?
Záměrně se zde na tyto otázky nepokusím odpovědět, protože účelem tohoto článku bylo především podnítit diskuzi, zkrátka mě zajímá, jak se na výše uvedené otázky a problémy díváte vy, milí čtenáři? Jestli jste nevěřící, co vás motivuje ráno vylézt vůbec z postele? Jste opravdu v životě štastní? Nekladete si občas otázku, jaké má celé vaše snažení smysl? A jak se s takovými otázkami vypořádáváte?
