Že je člověk tvor rozumný, tvrdí nejen název našeho živočišného druhu, ale také klasické ekonomické teorie, podle kterých jsme v podstatě racionální bytosti a jednáme podle toho, co nám přinese největší užitek. Jenže jak ukázal svým celoživotním výzkumem psycholog Daniel Kahneman, označovat člověka za racionálního je...poněkud přehnané.
Když byl kolem roku 1965 mladý psycholog Daniel Kahneman povolán, aby přednesl sérii přednášek pro letecké instruktory izraelské armády, neměl ještě tušení, že tato zkušenost ovlivní jeho životní směřování, které nakonec povede k Nobelově ceně a vzniku nového vědního oboru. Kahneman instruktorům tvrdil, že je třeba vychovávat piloty pozitivním chováním, odměnami, nikoliv trestáním, přičemž se opíral o výsledky experimentů na zvířatech i lidech. Jenže jeden z instruktorů oponoval: "Vždycky jsem si dával záležet, abych lidi za pěkně provedený manévr pochválil a příště ho provedli hůř. Ale když jsem je za špatně provedený manévr seřval, většinou se pak zlepšili. Tak mi netvrďte, že chvála pomáhá a trestání ne. Moje zkušenost je přesně opačná.“ Ostatní instruktoři s ním souhlasili.
Kahneman našel pro tento rozpor překvapivé vysvětlení. Spočívalo v jevu zvaném regrese k průměru. V každé posloupnosti náhodných událostí je mimořádná událost následována s největší pravděpodobností– čistě díky náhodnosti – události průměrnější. Mimořádně nízkým rodičům se narodí vyšší dítě a mimořádně vysokým se narodí s velkou pravděpodobností nižší dítě. V případě pilotů to funguje následovně: Ačkoliv díky výcviku se z dlouhodobého hlediska schopnosti pilotů časem zlepšují, rozdíly mezi jednotlivými lety jsou z velké části náhodné. Mimořádně dobře provedený manévr či přistání bude příště nejspíš následovat manévr horší, průměrnější. A mimořádně špatný manévr bude příště následován manévrem opět průměrnějším, tedy v tomto případě lepším. Pokud instruktoři piloty za dobrý manévr chválili a za špatný seřvali, mohli získat mylný dojem, že pochvala se minula účinkem, kdežto nadávky pomohly, ačkoliv na výkon pilotů neměly žádný vliv.
To přimělo Kahnemana k zamyšlení. Jsou takové chyby v úsudku běžné? A jaké další chyby podobného charakteru lidé dělají? Takovými problémy se Kahneman zabýval následující desítky let a za svůj výzkum byl v roce 2002 odměněn Nobelovou cenou za ekonomii. Ačkoliv některé jeho vědecké články patří mezi nejcitovanější práce z oboru společenských věd, teprve letos v říjnu ve svých 77 letech vydal svou první knihu pro laickou veřejnost – Thinking, fast and slow, která se po svém vydání ihned dostala na Amazonu do první desítky nejprodávanějších. Nedávno kniha vyšla i v češtině pod názvem Myšlení, rychlé a pomalé.
Omyl leteckých instruktorů ilustruje obecnější problém lidské psychiky vyvozovat příčinné souvislosti mezi jevy (nadávky způsobily, že pilot provedl příště manévr lépe), kde žádná souvislost není. To, že událost A byla následována události B, nedokazuje, že A způsobilo B. Tento druh mylného úsudku přitom může mít velice vážné následky.
V roce 2005 začal dvouletý syn známé herečky Jenny McCarthy projevovat příznaky autismu, poté co byl očkován běžně používanou MMR vakcínou (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám). McCarthy usoudila, že nemoc jejího syna způsobilo právě toto očkování. Jenže jedna taková zkušenost nikterak nedokazuje, že mezi těmito dvěma událostmi existuje příčinná souvislost. Naopak tvrzení, že vakcíny způsobují autismus vyvrátily desítky studií a tyto obavy vyvrací v podstatě všechny relevantní organizace jako Americká akademie pediatrů nebo Centrum pro kontrolu nemocí CDC. Jenže fakt, že vaše dítě onemocní autismem po očkování je zkrátka příliš sugestivní a tak je dnes McCarthyová aktivistkou v organizaci Generation Rescue, která bojuje za „bezpečné“ vakcíny a nechala se slyšet, že jestli bude mít další dítě, za nic na světě by ho nenechala očkovat.
Jak píše Kahneman ve své knize, podobné příběhy na nás mají mnohem větší efekt než pouhé statistiky. Letecká katastrofa, kterou vidíme v televizi, v nás může vyvolat větší strach z létání, než suchá statistika, podle které je mnohonásobně pravděpodobnější, že se zabijete v autě než v letadle. Antivakcinační tažení organizací jako Generation rescue tak způsobilo, že počty očkovaných v zemích jako USA a Kanada, ale také v mnoha evropských zemích, poklesly a mezi neočkovanými lidmi již začínají propukat lokální epidemie spalniček, nemoci, která už byla právě díky očkování považována ve vyspělých zemích téměř za vyhubenou.
Lidé mohou díky mylně vyvozené příčinné souvislosti mezi náhodnými jevy považovat neškodný lék za nebezpečný, ale také naopak neúčinný lék považovat za účinný. To částečně vysvětluje úspěchy prokazatelně nefunkčních přípravků, jako jsou například ty homeopatické. Některé nemoci zkrátka časem zmizí samy od sebe a ať už při tom budete užívat jakýkoli lék, nejspíš uvěříte tomu, že právě on vás vyléčil, ačkoliv to nemusí být pravda. Stejně tak lidé mylně vyvozují závěry v byznysu. Například když se společnost typu Google stane extrémně úspěšnou, máme pocit, že za tím něco musí být, nějaký zázračný recept na úspěšnou firmu, který když okoukáme, staneme se také úspěšnými. Jenže jak ukazuje Kahneman ve své knize, takové pokusy většinou skončily fiaskem, protože za mimořádným úspěchem firem často stojí pouhá shoda náhod. Stejnou iluzí podle něj trpí i obchodníci s akciemi – mají pocit, že když se někomu v tomhle byznysu daří, zřejmě ví něco víc, než ostatní, zná fungování trhu lépe. Jenže studie ukazují, že obchodování na burze se podobá spíš hodu kostkou a pro velkou většinu zúčastněných by bylo lépe, kdyby si dali místo investování studenou sprchu. A i těm, kterým se momentálně daří, se příště dařit nemusí, stejně jako při házení kostkou. Zisky dvou třetin podílových fondů bývají v libovolném roce horší, než je průměr celého trhu. My ale zkrátka hledáme „jednoduchá poselství úspěchu a nezdaru, která identifikují jasné příčiny a ignorují rozhodující sílu náhody a nevyhnutelnost regrese. Tyto příběhy vytvářejí a udržují iluzi, že věcem rozumíme.“
V nedávném rozhovoru s reportérkou magazinu Time se Kahneman zmínil o průzkumu, při kterém byla jedna skupina lidí otázána, kolik by byli ochotni zaplatit za životní pojistku, která by byla vyplacena v případě smrti z jakékoli příčiny. Druhé skupiny se zeptali, kolik by byli ochotni zaplatit za pojistku pro případ smrti při teroristickém útoku. Bylo to v době, kdy v Evropě byla zvýšená aktivita teroristů a tak lidé byli ochotni zaplatit více za životní pojistku pro případ teroristického útoku, než za všeobecnou pojistku, ačkoliv smrt v prvním případě je pochopitelně mnohonásobně méně pravděpodobná, než smrt z jakékoli příčiny. Zkrátka vnímáme rizika nikoliv podle pravděpodobnosti, ale podle toho, jak snadno nám přijdou na mysl. Kahneman přitom v pokusech prokázal, že potíže s intuitivním posuzováním pravděpodobností mají i profesionálové, včetně autorů učebnice statistiky.
Kahneman myšlenkové pochody lidí dělí na dva systémy – systém 1 a 2. Ten první je intuitivní, rychlý, automatický, funguje bez námahy, kdežto systém 2 je pomalý, zabývá se komplikovanými mentálními procesy, například složitými výpočty. Ukazuje to na příkladu jednoduché matematické úlohy: "Pálka a míček dohromady stojí 1,10 dolarů. Pálka stojí o dolar více než míček. Kolik stojí míček? Pokud vás okamžitě napadlo, že odpověď je 10 centů, pak jste v dobré společnosti. Většina studentů prestižních světových univerzit jako je MIT nebo Harvard, odpověděla stejně špatně. Správná odpověď je samozřejmě, že míček stojí 5 centů a pálka 1,05 dolaru. Jenže u většiny lidí se ihned automaticky objeví intuitivní, leč špatná odpověď systému 1. Ty, kteří odpověděli správně, zastavil patrně systém 2 s úvahou: proč by vám někdo dával takovou hádanku, jestli je řešení tak zjevné?
Systém 1 je vypravěč. Automaticky se snaží dát věcem kolem nás význam, smysl, najít mezi nimi souvislost, Jak píše Kahneman: „Z informací, jež máte k dispozici, vytvoříte co nejlepší příběh a pokud je to dobrý příběh, věříte mu (...) Naše uklidňující přesvědčení, že svět dává smysl, spočívá na bezpečném základě: máme totiž téměř neomezenou schopnost přehlížet naši vlastní nevědomost.“
Kahneman často studoval, jak lidé uvažují a jak se rozhodují v experimentech pomocí nabídek jako: „Máte možnost od nás dostat 200 dolarů na ruku s jistotou anebo 300 dolarů s pravděpodobností 98%. Kterou nabídku si vyberete?“ Podobné pokusy s řadou různých variací nabídek ukázaly, že lidé se často při podobných dilematech nechovají racionálně ani konzistentně. Například odmítnou určitou nabídku, ale vzápětí ji přijmou pokud jim je předložena jinou, leč významově stejnou formulací.
Mezi nejbizarnější jevy, které Kahneman, spolu se svým dlouholetým kolegou Amosem Tverskym zkoumal, patří ukotvení (anchoring). Ve svém legendárním experimentu ukázali pokusným subjektům kolo štěstí, které bylo speciálně upraveno tak, že se vždy zastavilo buď na čísle 10 nebo 65. Jakmile účastník experimentu viděl výsledek, byl požádán, aby zodpověděl otázku: "Je procento afrických států v OSN nižší nebo vyšší než číslo, které jste právě viděli? Zkuste odhadnout, jaký je podíl afrických států v OSN.“ Když účastníkům padlo v kole štěstí číslo 10, jejich odhad byl v průměru mnohem nižší (25%) než když padlo číslo 65 (45%). Toto „náhodně“ vylosované číslo mělo vliv na jejich odhad, ačkoliv to vlastně vůbec nedává smysl a účastníci pokusu by jistě popřeli, že ono číslo ovlivnilo jejich úsudek. Jenže tento efekt byl pozorován v řadě různých experimentů s různým uspořádáním. Není těžké si domyslet, jak může ukotvení zapůsobit třeba v případě aukce, kde je úmyslně nasazena přehnaně vysoká vyvolávací cena.
Můžeme naše vestavěné nedokonalosti rozumu nějak odstranit a zlepšit náš úsudek a rozhodování? K tomu je Kahneman spíše skeptický: "Všichni bychom rádi měli v hlavě varující zvonek, který zacinká v okamžiku, kdy se chystáme udělat nějakou vážnou chybu, ale takový zvonek neexistuje a kognitivní iluzi bývá ještě obtížnější rozeznat než iluzi percepční.“ Bez investování značného úsilí toho moc dokázat nelze. I když už teď víte o některých kognitivních iluzích, je pravděpodobné, že po přečtení tohoto článku se jimi necháte ovlivňovat i nadále. Naučit se zkoumat a zpochybňovat svoje osvědčené myšlenkové postupy může být nepříjemné, jenže zřejmě právě tohle měl Kahneman na mysli, když v rozhovoru pro server Bigthink.com řekl: „Když jsou před vámi velká rozhodnutí, měli byste zpomalit. To je v podstatě jediné, co můžeme lidem poradit.“
