Kniha 50 Great Myths of Popular Psychology vyvolala loni po svém vydání ve skeptické a vědecké blogosféře mimořádně přiznivé ohlasy. Neuběhl ani rok a tato kniha vyšla pod názvem 50 největších mýtů populární psychologie i v Česku.
Napsána hvězdným kolektivem 4 renomovaných profesionálních psychologů a vědců si dala za cíl vyvrátit populární a široce rozšířené mýty o psychologii. Činí tak velice důkladně, jen seznam citované literatury zabírá přes 50 stránek. Zde je výběr mých nejoblíbenějších mýtů:
- většina lidí využívá jen 10% své mozkové kapacity
- mimosmyslové vnímání je spolehlivě prokázaným vědeckým fenoménem
- ke koupi určitého produktu mohou lidi přesvědčit podprahová sdělení
- vědci prokázali, že sny mají symbolický význam
- během "mimotělních" prožitků opouští vědomí naše tělo
- pozitivní postoj může zažehnat rakovinu
- lepší je zlost dát najevo ostatním než ji držet v sobě
- písmo prozrazuje naše osobnostní vlastnosti
- za úplňku se zvyšuje počet pacientů přijatých na psychiatrii i počet zločinů
Kniha každý z těchto mýtů přesvědčivě vyvrací, ale v úvodu také vysvětluje, proč jsou lidé náchylní takovým mýtům věřit, zmiňuje například selektivní vnímání a paměť, nebo mylné vyvozování příčin z korelace (o psychologických mechanismech iracionality jsem psal i já v článcích Iracionalita víry nebo Žijte vědecky).
Zajímavé a objevné je pojednání o slavném případu Davida Rosenhana ze 70. let, který se nechal společně s dalšími sedmi kolegy zavřít do celkem dvanácti psychiatrických léčeben. Navštívili různé nemocnice a tvrdili, že "slyší hlasy". Až na tuto lež všichni popsali zcela pravdivě svůj životní příběh. Všichni, až na jednu výjimku, byli hospitalizovaní s diagnózou schizofrenie. Ihned po své hospitalizaci přestali simulovat jakékoli příznaky nemoci a čekali, kdy si někdo všimne, že nejsou "blázni". Jenže to se prý nestalo a v průměru byli propuštěni až po 19 dnech. V průběhu hospitalizace měl personál údajně tendenci interpretovat jakékoli chování dotyčných jako projev nemoci. Například když si sestra všimla, že jeden z pacientů si píše něco do diáře, bylo to interpretováno, že "pacient má chorobnou potřebu psát." Tato kauza tedy posloužila mnohým jako důkaz, že psychiatři nejsou schopni rozlišit zdravého jedince od nemocného a jejich diagnóza závisí spíš na jejich očekáváních než na objektivní realitě. Jenže jak uvádí autoři 50 největších mýtů populární psychologie, Rosenhanův experiment je dnes většinou citován zcela nekriticky a bývá často opomíjeno, že u zmíněných simulantů byla při propuštěni změněna diagnóza na "v remisi", což znamená, že nemoc se již nijak neprojevuje. Jak prokázal R. L. Spitzer již v 70. létech, taková změna diagnózy je u pacientů psychiatrických léčeben velmi vzácná, což naznačuje, že personál léčeben normální chování pacientů poznal, když tito přestali předstírat symptomy nemoci.
Kniha čtivou, ale erudovanou formou nabízí velice cennou osvětu v době, kdy knižní vydavatelství chrlí jeden pseudovědecký nesmysl za druhým. Dlužno však dodat, že i mistr tesař někdy utne, v mýtu číslo 34 se autoři zabývají psychickými následky sexuálního zneužívání a dochází k závěru, že souvislost mezi zneužíváním v dětství a pozdějšími psychickými problémy je velmi malá či dokonce nulová. Autoři se přitom odvolávají na velice pochybný výběr vědecké literatury, např. kontroverzní článek Rind, et al. 1998. Zcela přitom ignorují dlouhou řadu studií a metaanalýz, které spojují sexuální zneužívání v dětství s vážnými psychickými problémy v dospělosti. Například autoři loňské analýzy v časopise Mayo Clinic proceedings prošli vědecké studie na toto téma z let 1980 až 2008, které dohromady zahrnovaly přes tři miliony účastníků a dospěli k závěru, že sexuální zneužívání je spojeno s "mnohočetnými psychiatrickými poruchami, včetně celoživotní diagnózy úzkostných poruch, depresí, poruch příjmu potravy, PTSP (posttraumatická stresová porucha), poruch spánku a pokusů o sebevraždu." Jednoduchý dotaz do Google scholar přitom nachází řadu dalších vědeckých studií a analýz s podobnými závěry (viz třeba zde, zde, zde nebo zde).
I přes tento úlet autorů ale považuju knihu 50 největších mýtů populární psychologie za to nejlepší, co u nás v oboru psychologické literatury za hodně dlouhou dobu vyšlo a až na zmíněnou výjimku nemám zpracování témat co vytknout.
