Feminismus jako nové náboženství

Můj blog se od svého vzniku věnoval především náboženství, protože jsem považoval náboženskou víru za hrozbu lidstvu. V posledních letech si ale začínám všímat, že se rozmáhá nová forma náboženství: feminismus. 

Hned v úvodu musím zdůraznit, že nemám nic proti rovnoprávnosti žen. Nemyslím si, že ženy patří k plotně. Ani si nemyslím, že všechny feministky jsou špatné. Pár jich znám osobně a jsou to velmi inteligentní ženy. 

Přesto si čím dál víc myslím, že feminismus v posledních letech páchá více škody než užitku. Pamatujete, jak feministky šílely z údajně sexistické reklamy na pivo? Nebo jak v Netflixu zakázali koukat na kolegy déle než pět vteřin? V této firmě už nesmíte flirtovat, objímat se a chtít po kolegyni telefonní číslo je taky tabu. Pamatujete, jak  Google vyhodil svého zaměstnance, když si dovolil říct, že ženy se do IT příliš nehrnou, protože mají (i z důvodů biologických rozdílů) jiné zájmy a preference? Jak feministky nechaly zrušit soutěž Miss Karlovy univerzity? Nebo jak pořadatelé mistrovství světa ve fotbale požádaly televizní stanice, aby omezily záběry na atraktivní účastnice fotbalových zápasů? Nebo jak feministky bojují proti aktivistům za mužská práva? Pod rouškou boje proti sexismu a údajné genderové diskriminaci, jsme svědky cenzury a omezování svobody v míře, jakou si naposledy dovolila katolická církev ve středověku. Radikální(a je to vůbec radikální, není to dnes feministický mainstream?) zastánkyně feminismu nám chtějí určovat, co můžeme říkat, jak se máme chovat, jaké hodnoty máme vyznávat a jaké názory jsou ty jediné správné. Terčem těchto samozvaných strážkyň morálky nejsou jenom muži, ale i ostatní ženy. Když například pořadatelé závodů Formule 1 ustoupily tlaku feministek a zrušily pracovní místa tzv. "grid girls", nikdo se jich neptal na jejich názor. Podle feministek je to práce ponižující pro ženy a tak nepatří do 21. století. Co na tom, že mnohé "grid girls" se v médiích nechaly slyšet, že svoji práci milují, za ponižující ji nepovažují a nechtějí o ni přijít. 

Feministkám se podařilo na svou stranu obrátit řadu (i mužských) politiků, šéfů vlivných státních organizací i soukromých firem. "Jde nám jenom o rovnoprávnost. Nejste přece proti tomu, aby ženy měly stejná práva, nebo ano?" Co na tom, že ženy už v civilizovaných zemích stejná práva dávno mají. Feministky přitom  svou svatou válku opírají o řadu argumentů, které stojí na vodě nebo přinejmenším hodně nadsazují existující problémy. Pojďme se na jejich argumenty podívat kriticky:
 

Žijeme v patriarchátu, systému, který odnepaměti diskriminoval ženy a činí tak dodnes.

Nebudu zpochybňovat, že ještě na začátku 20. století byly ženy v mnoha ohledech diskriminovány, za což můžeme poděkovat hlavně velkým náboženstvím, jako je křesťanství a islám. Ani v minulosti však nebyla tato diskriminace univerzální. V některých kulturách a dobách měly ženy stejná práva jako muži. 

A jak je to dnes? Ve většině civilizovaných zemí je dnes diskriminace na základě pohlaví zakázána zákonem. To neznamená, že k diskriminaci nikdy nedochází, ale těžko mohou feministky obhájit názor, že ženy jsou nějak systematicky znevýhodňovány. Zvažme několik faktů, které do této představy nezapadají:

• Téměř 80% bezdomovců jsou muži . 
•  Drtivou většinu obětí smrtelných pracovních úrazů tvoří muži, např. ve Velké Británii je to 96%. Není divu, většina úmrtí  nastává na pracovištích, kam se ženy příliš nehrnou  - na stavbách, v dolech a podobně.
• Aktivisté za mužská práva s oblibou upozorňují na fakt, že na boj proti chorobám, kterými trpí ženy, stát často přispívá mnohem více peněz, než na boj proti mužských nemocem. Tak například americká vláda loni přispěla 689 milionů dolarů na výzkum rakoviny prsou, kdežto na výzkum rakoviny prostaty jen 239 milionů. To máme trojnásobný rozdíl, přestože na obě choroby umírá srovnatelné množství lidí. Zde je ale na místě dodat, že ženy častěji onemocní rakovinou prsu v mladším věku, což komplikuje přímé porovnání. Podobné zkušenosti však mají i v Austrálii, tamní noviny uvádí, že na výzkum ženských nemocí jde 4x tolik peněz, co na nemoci mužů. 
• Muži dostávají oproti ženám delší tresty za stejné zločiny. Podle jedné studie rozdíl činí 63%. Takže kdo je tady diskriminován?
• V případě havárie lodi či letadla, ženy a děti bývají evakuovány jako první. Tak to probíhalo před více než sto lety na Titanicu a nejinak tomu bylo  například i u havárie letadla na Hudson River v roce 2009. Netvrdím, že je to špatně. Ale pokud opravdu existuje tajemná neviditelná síla zvaná patriarchát, nemělo by to být opačně?
• Ženy se dožívají celosvětové v průměru o 4 roky více.  
• Ve válkách jsou nejčastější obětí opět muži. 
• Muži jsou častěji oběti vražd i sebevražd.

Když feministky hovoří o tom, jak jsou ženy diskriminovány, vybírají si fakta dost jednostranným způsobem. 

Žijeme v "rape culture", kultuře, kde je znásilnění zlehčováno a považováno za něco normálního, přijatelného. Žena je brána jen jako sexuální objekt.

Porotci a soudci jsou také jen lidé, takže není překvapivé, že určitý vliv na jejich rozhodování mohou mít jejich předsudky, ať už rasové, genderové, či jiné. Mnohokrát jsme slyšeli, že pachatel ze znásilnění bývá jen zřídka odsouzen. Čísla se mohou v různých zemích lišit, ale takzvaná Sternova zpráva pro britskou vládu analyzovala případy, které se dostaly k soudu a podíl usvědčených činil 55%, což bylo více, než u jiných závažných zločinů jako pokus o vraždu. Můžeme spekulovat, že většina případů se k soudu ani nedostane díky neprofesionální práci policie. V Anglii se tomu snaží předcházet a většina policejních jednotek nyní disponuje specialisty na znásilnění, kteří mají tyto věci na starosti. Situace nejspíš není ideální, ale opravdu žijeme v "rape culture"? Pozornost, které problematice věnují vlády vyspělých zemí, svědčí spíše o tom, že berou věc velice vážně. 
Feministky nejspíš namítnou: "celá populární kultura je důkazem, že žijeme v "rape culture". Nedokazují snad obálky časopisů plné obnažených žen, soutěže Miss či pornografie, že muži berou ženy jako sexuální objekty?"

Tak určitě. Ženy považujeme za sexuální objekty přinejmenším posledních pár set milionů let, zhruba od doby, co existuje sexuální rozmnožování. A není na tom nic špatného. To ale neznamená, že muži berou ženy POUZE jako sexuální objekty. O všem je možné se bavit na různých úrovních abstrakce. A proto můžeme o lidech v závislosti na kontextu mluvit o osobnostech, tělech nebo o shlucích molekul, přičemž jednotlivé popisy se navzájem vůbec nevylučují. Jistě se najdou muži, kteří berou ženy JEN jako sexuální objekty. Mnohem více ale znám mužů, kteří pro ženu udělají vše, co ji vidí na očích a splní každé její přání. Mužů, kteří jsou ochotni pracovat od rána do noci, aby zabezpečili pro svou ženu a děti veškeré pohodlí. 

Katolická církev se kdysi snažila vzbudit u mužů pocity viny za to, že mají sexuální touhy. To samé dnes zkoušejí feministky s pojmy jako "sexuální objektifikace." 

Za všechno zlé na světě mohou muži a jejich toxická maskulinita. 

Za většinu válek mohou muži. Většina pachatelů vražd jsou muži. Domácí násilí je podle feministek doménou mužů (k tomu se ještě za chvíli vrátím). Na vině je toxická maskulinita. Ptáte se, co to probůh je?

"V patriarchátu jsou hluboce zakořeněné normy vytvořené společností, které definují maskulinitu - například fyzická síla, neprojevování emocí a asertivita. Tyto charakteristiky tvoří tradiční představu o mužích a definují pojem toxická maskulinita," uvádí Fem Magazine. "Toxická maskulinita se týká očekávání společnosti, jak by se měl správný muž chovat. Ideje vztahující se k toxické maskulinitě byly společnosti normalizovány, pramení z nich komentáře jako "buď chlap" , "to je zženštilé" nebo "vzmuž se". 

Zde je na místě, aby se každý správný chlap ohradil. Co je špatného na fyzické síle? Jistě, síla může vést k agresi, ale rozhodně to neplatí vždy. Nepatřím rozhodně mezi lidi, co by měli potřebu trávit celé dny v posilovně a netoužím vypadat jako Rambo. Ale nelze popřít, že tento kult síly má pozitivní vliv na fyzické zdraví a v neposlední řadě vede k disciplíně, která je mužům užitečná i v dalších oblastech života. A když dojde na sebeobranu, fyzická síla se hodí.

A co je špatného na emoční odolnosti? Typická feministická odpověď zní nějak takhle:"Muži, co si myslí, že by měli být stále drsní a bez emocí, trpí častěji depresemi. Přesto mnohdy nevyhledají pomoc psychologa, správný chlap si přece musí poradit sám. Důsledkem je, že mezi muži je mnohem více sebevražd."

Možná. Jiným mužům však vypěstovaná emoční odolnost naopak prospívá, nezhroutí se z každé maličkosti, jsou vytrvalí, nenechají se jen tak odradit neúspěchem. Jsou rady typu "buď chlap" opravdu vždy špatné? Nemyslím si to. Tradiční představy o "správných chlapech" se předávají z generace na generaci, protože muži jsou přesvědčeni, že jde o světonázor užitečný pro život. A v neposlední řadě, většinu žen přitahují silní, sebevědomí, asertivní,  úspěšní muži mnohem více, než uplakánci, kteří si neustále na něco stěžují.

Řídit se radami feministek, že tradiční představy o správných chlapech jsou překonané, zbytečné nebo dokonce škodlivé, je tedy zaručený způsob, jak zůstat celý život panicem. 

Ale vraťme se k úvodnímu tvrzení. Pokud řekneme, že muži mohou za většinu válek i vražd, měli bychom zároveň dodat, že drtivá většina mužů nikdy nikoho nezabila. V České republice připadá ročně na 100 000 obyvatel zhruba 1,5 vraždy, v USA je to 5 vražd.  A když se podíváme na feministkami oblíbené téma domácího násilí, měli byste vědět, že dle mnoha výzkumů jsou muži obětmi domácího násilí zhruba stejně často, jako ženy (tématu se věnoval také nedávný dokument České televize.)
Aktivistka Erin Pizzeyová, která v roce 1971 založila první přístřešek pro oběti domácího násilí, velice brzy zjistila, že ženy se dopouštějí násilí stejně často jako muži. Z první stovky žen, které byly přijaty do jejího přístřešku, se 62 přiznalo, že i ony se dopustily násilí na svém partnerovi:

"Realita domácího násilí je mnohem méně přímočará, než jak se ideologové snaží předstírat, se svým pohodlným dělením na ženy oběti a muže utlačovatele. Pravdou je, že spousta násilí se odehrává v mrzutých utrápených vztazích, v nichž často figuruje alkohol a drogy a kde se oba partneři provinili verbálním i fyzickým násilím."

Za podobná slova se Pizzeyová dočkala vyhružek od radikálních feministek a byla dokonce vyštvána z přístřešku, který sama založila. 
Takže nedělejme si ani o jednom pohlaví iluze a posuzujme raději lidi případ od případu. 

A ještě pár slov k sexuálnímu násilí. Pokud bychom měli věřit organizacím, jako je Persefona, tak "třetina společnosti byla obětí sexuálního násilí"

Tak se podívejme do jejich tabulky, co si vlastně představují pod pojmem násilí a dočteme se, že tam spadají věci jako:

• Obscénní, oplzlé telefonáty, e-maily, sms, dopisy či oplzlé texty posílané přes sociální sítě
• Slovní či písemné návrhy k sexu
• Nežádoucí zírání nebo lascivní pohledy
• Pokřikování, sexuální narážky, vzdušné polibky, komentáře nebo vtipy
• Dotěrné a nepříjemné otázky na sexuální život

Paráda. Takže vtipy, pohledy či obyčejné svádění jsou teď násilí. Nová doba. Když se podíváme, kolik je případů opravdového násilí, tedy kde došlo k nežádoucímu fyzickému kontaktu, čísla jsou mnohem nižší. Pokud nečtete zprávy pozorně, můžete lehce nabýt dojmu, že sexuální násilí je všudypřitomné.

Nemáme nic proti mužům, jde nám jen o rovnoprávnost. 

Nelze samozřejmě všechny feministky házet do jednoho pytle. Ale příkladu nenávistných a urážlivých projevů ze strany feministek lze jmenovat dlouhou řadu. Můžu připomenout případ feministky, podle které skutečné rovnosti dosáhneme jen pokud zredukujeme mužskou populaci o 90%. 

Ostatně zredukovat populaci tímto způsobem považovala za dobrý nápad i americká feministka Sally Miller Gearhartová. A  eliminaci mužů propagovala ve své knize SCUM manifesto i jiná radikální feministka Valerie Solanasová. Někteří odborníci sice tvrdí, že kniha je míněna jako satira. Solanasová se však v roce 1968 pokusila zabít slavného umělce Andyho Warhola, čímž prokázala, že s násilím vůči mužům evidentně nemá problém. 

Zajímavé je, že s nenávistnými projevy feministek nemají problém ani věhlasná mainstreamová média, kterým to zřejmě vůbec nepřipadá divné. Letos v únoru poté, co Elon Musk uspěšně vypustil do vesmíru novou raketu Falcon Heavy, server NBC News zveřejnil bizarní článek feministky Marcie Biancové z Clayman Institute for Gender Research na Stanfordské univerzitě. Podle Biancové se muži domnívají, že mají právo ukořistit a dobýt vše, co je v jejich dosahu: ženy, cizí země i jiné planety. "Asi tak jako přijít k ženě a chytit ji za kun*u. Je tam, tak ji chyť, protože můžeš," píše Biancová. 

"Tato forma imperialismu 21. století je přímým důsledkem toho, že muži rezignovali na planetu, kterou celou zničili. Jakoby historie neukázala už dostatečně, že muži jdou od jedné země k druhé, opilí megalomanií a privilegiem lhostejnosti. Znásilňování a drancování Země a následný enviromentální chaos, jsou nedílnou součástí procesu kolonizace."

I kdybychom připustili, že má pravdu, Biancová zcela opomíjí zástupy mužů, kteří zasvětili život boji proti globálnímu oteplování a dalším enviromentálním hrozbám. Jako James Hansen. Joe Romm. Bill McKibben. Al Gore. A řada dalších. Ostatně i zmíněný Elon Musk má se svou Teslou a firmou Solar City významný podíl na boji proti změnám klimatu. Pokud patří muži mezi největší ničitele životního prostředí, patří zároveň i mezi jejich největší ochránce. 

V červnu zase deník Washington Post zveřejnil článek profesorky a ředitelky programu Women’s, Gender, and Sexuality Studies  na Northeastern University Suzanny Danuty Waltersové. Měl název: Proč nemůžeme nenávidět muže? V něm píše, že ji přijde logické nenávidět muže, vždy ji prý štvaly výroky feministek jako "není pravda, že nenávídíme muže" nebo "muži nejsou problém, systém je problém." Navrhuje mužům, že pokud chtějí napravit příkoří způsobená ženám, měli by odstoupit od moci, nikam nekandidovat, ničemu nešéfovat a volit pouze feministky. 

"Máme veškerý nárok vás nenávidět. Ublížili jste nám. #ProtožePatriarchát. Už je dávno na čase hrát tvrdě za Tým feminismus. A vyhrát. "

Umíte si představit, že by něco podobného napsal muž o ženách a významný světový deník by to otisknul? Já ne. Muži se dočkali mediální hysterie kvůli mnohem nevinnějším výrokům na adresu žen. Když ale na muže útočí žena, nikomu na tom zřejmě nepřijde nic špatného. Třeba když feministka veřejně tvrdí, že muži jsou biologicky podřadní. Nebo když novinářka v televizi řekne, že "ženy jsou prostě lepší než muži".

Už jsem debatoval s mnoha feministkami, takže vím, jaký bude následovat protiargument: "Jistě, v každém hnutí se najde pár extrémistů. Ale opravdový feminismus takový není, opravdový feminismus je mírumilovný."

Samozřejmě je možné, že zmíněné excesy ve skutečnosti nereprezentují většinový názor feministek. Rozsoudit by nás mohly průzkumy, které by mapovaly jejich názory, žádné se mi ale nepodařilo najít. Čím dál více si ale myslím, že feminismus je v podstatě nesnášenlivá ideologie. Na výše zmíněné excesy narážím s takovou pravidelností, že to už nemůžu považovat za okrajový fenomén. Koneckonců pojmy jako patriarchát, "rape culture" a toxická maskulinita jsou takovým novodobým dědičným hříchem. Narodil ses jako muž, takže jsi z podstaty zkažený a potřebuješ feministické vedení, abychom z tebe udělali slušného muže. Děkuji, nemám zájem. 

Ale ženy vydělávají mnohem méně než muži. V Česku rozdíl činí 22%. Není to snad učebnicový příklad diskriminace?

Ne, není. Už můj učitel matematiky na základní škole říkával, že je nesmysl sčítat jablka s hruškami. A výše zmíněný rozdíl 22% je typický příklad sčítání jablek s hruškami. Faktem je, že ženy mnohem častěji pracují v méně placených oborech - zdravotní sestry, pečovatelky, učitelky a podobně. Muži zase mnohem častěji pracují v lukrativních oborech jako je IT. Asi nemá smysl připomínat, že ženy obvykle tráví několik let na mateřské dovolené a věnují více času péči o děti, takže výše jich platu tohle logicky odráží. Porovnávat proto průměrné platy všech mužů a všech žen, nemá smysl. Mnohem lepší je porovnat platy na stejné pozici ve stejné firmě. To udělala poradenská firma  Korn Ferry na základě dat o 8,7 milionech zaměstnancích a dospěla k závěru, že platové rozdíly jsou v jednotkách procent, ve Velké Británii šlo o pouhých 0,8%, ve Francii o 2,7% a v Německu o 3%.

Tak a teď už můžeme ukončit všechny vládní komise pro genderovou rovnost, zrušit zbytečné obory typu "gender studies" a za ušetřené peníze dorovnat ženám zbývající procenta. 

Ženy jsou z psychologického hlediska stejné jako muži. Když jim nebudete od malička vtloukat do hlavy, že jejich místo je v kuchyni, dokáží to samé, co muži. Budou z nich úspěšné managerky, političky i vědkyně.

Zde narážíme asi na největší článek víry. Jistě, úspěšné managerky, političky i vědkyně existují. Nelze ale popřít, že na vysokých postech v politice dominují muži. Ti převažují i na managerských postech významných firem. Čím je to způsobeno?

Psycholožka Susan Pinkerová upozorňuje na významné povahové rozdíly mezi pohlavími. Muži kladou ve svých prioritách mnohem větší důraz na kariéru, vysoký příjem a jsou ochotni obětovat práci mnohem více času než ženy. Příslušnice opačného pohlaví naopak častěji preferují práci na částečný úvazek, chtějí trávit více času s přáteli a s rodinou. Podle Pinkerové je nesmysl posuzovat úspěchy žen podle mužských měřítek. Proč by ženy měly trávit od rána do večera v práci, když mají úplně jiné priority? Faktem ale je, že lidé, kteří patří ve svém oboru ke špičce, nepracují od devíti do pěti, ale obětují své práci většinu času. 

"Tváří v tvář objevům, které nám přinášejí nové technologie, genomické studie, sociální neurověda, studie o zvířatech a vlivech hormonů, jež ovlivňují architekturu mozku stejně jako tvarují naše těla, je popírání veškerých biologických rozdílů srovnatelné s popřením veškeré vědy," píše Pinkerová. "Co se týče pohlaví, svět bez rozdílů je nejenom fiktivní. Je to  také svět více netolerantní, nešťastný a v konečném důsledku méně demokratický."

Vědecké výzkumy jednoznačně ukazují, že ženy mají stabilně mnohem větší zájem o lidi a muži o věci. O tom se ostatně můžete jednoduše přesvědčit letmým pohledem do časopisů pro muže a pro ženy, v těch mužských se to hemží auty, zbraněmi, letadly, raketami, počítači a mobily, kdežto ženské časopisy řeší vše, co souvisí se vztahy. 

Studie chování opic ukazují, že samice si častěji hrají s ženskými hračkami (panenky), kdežto samci s mužskými (autička). Jsou i opice pod vlivem genderových stereotypů nebo to spíš ukazuje, že psychologické rozdíly mezi pohlavími jsou z velké části dané biologicky? Když zaměstnanec Googlu James Damore upozornil na tato fakta, aby vysvětlil nedostatek žen ve firmě, byl za to vyhozen.   

Susan Pinkerová poukazuje na skandinávské země, které se snaží ze všech sil vymýtit veškeré "genderové předsudky." Rozdíly mezi pohlavími přesto nevymizely, naopak se ještě více zvětšily. Zkrátka, když necháte lidi, aby si svobodně dělali, co chtějí, ženy si vybírají obory, které se točí kolem práce s lidmi, kdežto muži častěji zůstávají u strojů, techniky či řešení abstraktních problémů, například v matematice a fyzice. Snahy feministek zavádět kvóty, aby v každém (finančně lukrativním) oboru byl stejný poměr žen jako mužů je proto odsouzen k neúspěchu. Může vést leda k tomu, že se budou nabírat ženy bez ohledu na jejich schopnosti, jenom aby se splnily kvóty. 

A je třeba zmínit ještě jeden fakt, o kterém se mezi "slušnými" lidmi nemluví, ale který je jinak ve vědecké komunitě všeobecně známý. Když se podíváme na Nobelovy ceny ve vědeckých oborech:

Fieldsovu medaili, což je obdoba Nobelovy ceny v matematice, od roku 1936 získala pouze jediná žena, iránská matematička  Maryam Mirzakhani (zemřela loni ve věku 40 let na rakovinu prsou.). Čím to je? Statistiky ukazují, že muži a ženy mají v průměru stejné IQ. Existují ale důležité rozdíly v jejich variabilitě. Stručně řečeno, u mužů je mnohem více těch nejchytřejších, ale i nejhloupějších. Když se například podíváme na matematickou část v USA hojně používaných SAT testů: 

Vidíte ten trend? Čím vyšší skóre, tím větší převaha mužů. U maximálního hodnocení 800 bodů převažovali muži více než trojnásobně. Podobný poměr, či spíše nepoměr, je vidět i u jiných testů matematických a vědeckých schopností. 

To neznamená, že ženy nemohou udělat díru do světa v oborech jako je matematika nebo fyzika. Jen jich bude zákonitě méně - většinu žen tyto obory zkrátka nezajímají, nehodlají jim obětovat veškerý čas a je mezi nimi méně matematických a vědeckých géniů.

Zkuste něco takového říct před feministkou a nechá vás zastřelit.

Dejme prostor ještě dalším dvěma ženám, Claire Lehmannové a Debra Soh:

"...podle nás obavy z toho, že výzkum sexuálních rozdílů dává argumenty těm, co považují ženy za "od přírody méněcenné", nejsou na místě. Rozdíly neznamenají "podřadnost" pokud si tedy nemyslíte, že to, co je typické pro muže, je lepší a to, co je typicky ženské, je nějak nežádoucí. Nesdílíme tyto obavy, protože si nemyslíme, že typicky mužské vlastnosti jsou zlatým standardem a typicky ženské vlastnosti jsou něco míň."

Tato slova bych vytesal do kamene. Vůbec by mi nevadilo potkávat mnohem více žen, se kterýma si můžu popovídat o vzniku vesmíru nebo umělé inteligenci. Faktem ale je, že většina žen u podobných témat usíná. Věřte mi, zkoušel jsem to mnohokrát. Snaha vypěstovat z mužů a žen bezpohlavní bytosti se stejnými zájmy, názory a schopnostmi se nemůže podařit. Jsem si ale jistý, že to feministky budou ještě pár desítek let zkoušet.

Jestli kritizujete feminismus, evidentně máte nějaký osobní problém se ženami.

Na podobné argumenty narazí každý, kdo si dovolí kritizovat feminismus. Jenže co si pak počít se ženami, které kritizují feminismus? Chcete pár příkladů? Už jsem jich několik zmínil: Claire Lehmanová, šefredaktorka webového magazínu Quillette , kde se pravidelně objevují kritické články o feminismu. Sexuoložka Debra Soh.  Christina Sommersová, autorka knihy Who stole feminism, jejíž nedávnou přednášku narušil dav demonstrantů s transparenty a skandováním sloganů jako "pro fašisty tu není místo". Když dnes kritizujete feminismus, jste fašista.

Dále zde máme kanadskou profesorku Janice Fiamengo, která se označuje za antifeministiku a natáčí výborná videa na youtube.  Pak zde máme antifeministickou skupinu žen, která si říká Honey Badgers. Nebo IT odbornici Marlene Jaeckel, která se stala obětí šikany feministických kolegyň, pro něž Marlene není dostatečně pravověrná. Populární youtuberka Jaclyn Glenn, která tvrdí: "Je spousta nespravedlností, které jdou opačným směrem (znevýhodňují muže, pozn. autora), ale lidé nemají zájem je řešit, protože jsou nepohodlné, protože je nemůžeme využit, abychom si hráli na oběti a nechali se plácat po zádech za to, jak jsme utlačované."  Nebo jiná youtuberka The Prim Reaper .

Nebo  Cassie Jaye, autorka dokumentu The Red Pilll o aktivistech za mužská práva. Cassie začala dokument natáčet jako feministka, ale ke konci svého dokumentu přiznává, že už se k feminismu nehlásí. Nebo autorka knihy  Unf*ckology: A Field Guide to Living with Guts and Confidence Amy Alkon, která tvrdí, že feminismus už není o boji za stejná práva: "Feminismus se prapodivně proměnil do paternalismu - říká ženám, že jsou křehké, pasivní, bezmocné oběti, které potřebují autority, aby je obhajovaly. Nechci být součástí takového hnutí." 

Z českých luhů a hájů můžeme mezi kritiky feminismu zařadit například ekonomku Markétu Šichtářovou nebo umělkyni Noru Michalskou.  Většina zmíněných žen má pro ostatní ženy jednoduchou radu - vezměte svůj život do vlastních rukou, buďte sebevědomé, nebojte se ozvat, když se vám něco nelíbí.  Žádný zákon vám  nezaručí, že v životě nebudete potkávat idioty. Ale s většinou lidí se dá rozumně domluvit.

A co ženy, které nejsou tak sebevědomé a asertivní, aby si vybojovaly své místo na slunci? Složité téma, ale řekl bych, že jim určitě nepomůžou konspirační teorie o tom, jak je svět pro ženy nepřátelské místo. 

Podle celostátního výzkumu amerického deníku Washington Post se 41% žen domnívá, že feministické hnutí nespravedlivě obviňuje muže za problémy žen. A 35% respondentek si nemyslí, že by se činnost feministického hnutí shodovala s tím, co ony osobně chtějí.

Jinými slovy, nejde tu jen o muže, mnohé ženy také nejsou nijak nadšené z moderního feminismu. Jsme svědky z toho, že menšina, ta nejradikálnější část feministek vnucuje světu svoje zcestné názory, jak by společnost měla fungovat. A většina si to nechává líbit, protože nechce být označena za sexisty, šovinisty či jiné "podřadné tvory".

Mezitím na světě probíhá antisexuální revoluce. Ženy se na vysokých školách učí, že jsou obětmi patriarchátu, který je diskriminuje na každém kroku a jehož součástí je každý muž. Že budou vždy vydělávat méně peněz jenom proto, že jsou ženy.  Že žijeme v rape culture, kde ženy čelí všudypřítomnému sexuálnímu násilí a nikdo se jich ani nezastane. Pod vlivem takové propagandy není těžké si vypěstovat nenávist vůči mužům.

Ale nebojte, radikální feministky z nás už veškeré projevy sexuality vymýtí a pak bude na světě bezpečno. Zákaz koukat na ženu déle než pět vteřin, který platí v Netflixu, se postupně rozšíři na všechna pracoviště. Pozvete kolegyni na rande? Tak to je na vyhazov. Dovolíte si řict, že muži a ženy jsou v některých ohledech rozdílní? To je na vyhazov a ještě vás média vykreslí jako novodobého Hitlera. Oslovíte krásnou ženu na ulici? No, to raději vůbec ani nezkoušejte.

Nejnovější bitvou této antisexuální revoluce je Skotsko, kde momentálně díky vládnímu nařizení hrozí zákaz striptýzových klubů. Protože tanec u tyče je nyní považován za akt násilí vůči ženám. Člověk nemusí být génius, aby viděl, že tohle plíživé omezování svobody už dávno začalo zabíhat do extrémů. Největší nebezpečí ale vidím v tom, že feministické hnutí otráví vztahy v celé společnosti. Ženy budou považovat muže za utlačovatele a muži budou ženy považovat za ty, co chtějí veškerou moc pro sebe. Takové vyostřování vztahů je naprosto zbytečné a kontraproduktivní a nepovede k ničemu dobrému.