Je svobodná vůle iluze?

V roce 2009 italské soudy snížily trest Abdelmalekovi Bayoutovi za vraždu. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby obhajoba nepoužila jako argument, že vrah je nositelem varianty genu, která způsobuje vyšší sklon k agresivnímu chování. A protože vrah nemůže za to, jaké má geny, nemůže prý být zodpovědný za své jednání. Opět se tak rozvířila debata ohledně otázky svobodné vůle, kterou filosofové řeší už tisíce let.

Když se podíváte například do Stanford Encyclopedia of philosophy na heslo "svobodná vůle", najdete tam v doporučené četbě zhruba 90 knih. Zatímco se ale filosofové stovky let nemohou shodnout, jak to s tou svobodnou vůlí vlastně je,  odpovědi začínají přicházet z jiné strany a to ze strany experimentálnho výzkumu neurologie.

V roce 2008 časopis Nature Neuroscience publikoval studii popisující zajímavý experiment. Učastníci experimentu byli požádani, aby zmáčkli tlačítko buď levou nebo pravou rukou a to kdykoli se jim bude chtít. Přitom si měli zapamatovat čas, kdy se takto rozhodli učinit. Výzkumnici během experimentu  monitorovali mozkovou aktivitu pokusných subjektů pomocí magnetické rezonance (fMRI). Dospěli přitom k fascinujícímu zjištění. Podařilo se jim totiž předpovědět (ačkoliv ne zrovna s ohromující úspěšností), že se pokusný subjekt chystá zmáčknout tlačítko ještě předtím, než si to on samotný uvědomil.

Jak napsal neurolog Steven Novela:

"Subjekti si nebyli vědomi svých rozhodnutí až do doby, kdy jej začli vykonávat, ale jejich mozková kůra ukázala, že se plánovali pohnout celých 7 sekund před samotným pohybem. To potvrzuje předchozí výzkumy, které naznačovaly existenci podvědomé fáze rozhodování. Ve skutečnosti mnoho rozhodnutí může být učiněno podvědomě a potom prezentováno vědomé části našeho mozku. Nám se zdá, jako bychom my udělali rozhodnutí, ale ve skutečnosti rozhodnutí udělalo naše podvědomí."

Některá média  i vědci tuto studii považovali za důkaz, že svobodná vůle je iluze. Od 80. let podobných experimentů proběhla celá řada, s různou metodikou, aby vyvrátily námitky pochybovačů,. Ne každého však přesvědčily. Nedávný obsáhlý článek v časopisu Advances in Cognitive Psychology s výmluvným názvem "Debaty o svobodné vůli - jednoduché experimenty, které nejsou tak jednoduché" vyjmenovává řadu důvodů, proč je prý třeba brát takové pokusy s rezervou - at už se jedná o údajné nedostatky v metodice experimentů či jejich nesprávná interpretace. Nakolik je tato kritika oprávněná, si netroufám posoudit. Myslím, že je ale zřejmé, že jak vědomí tak podvědomí se v různých situacích různou měrou podílí na rozhodování. Podvědomí je přitom řízeno vlivy, jak vnějšími tak vnitřními, na které nemáme z velké části žádný vliv. Na kolik je jednání psychopatického vraha jeho osobní volbou a na kolik určováno faktory, které nemůže ovlivnit? Četné studie dokládají, že mozek psychopata funguje jinak, než mozek zdravého člověka. Jak píše Jonah Lehrer, autor knihy Jak se rozhodujeme (How we decide):

„Když ukážete normálním lidem zinscenovaná videa, na kterých jsou cizí lidé vystavování silným elektrickým šokům nebo jiným bolestivým stimulům, projevuje se u nich automatická fyzická emocionální reakce. Jejich ruce se začnou potit a stoupne jim krevní tlak. Ale psychopati necítí nic. Je to jako by sledovali prázdnou obrazovku. Většina lidí reaguje jinak na emocionálně nabité slova jako „vražda“ nebo „znásilnění“ a jinak na neutrální slova jako „sedět“ nebo „chodit“, ale ne psychopati. Pro ně jsou tato slova ekvivalentní. Když se kriminalisté podívali na lidi, kteří se dopouštějí toho nejbrutálnějšího domácího násilí, zjistili u nich, že čím víc byli agresivní, tím více jejich krevní tlak klesal. Násilné skutky u nich měly uklidňující efekt. Když se podíváte na mozek psychopata, můžete doslova vidět jejich absenci emocí. Když ukážete normálním lidem fotky obličejů s vyrázem strachu, emoční část mozku ukáže zvýšenou úroveň aktivity. Stejně jako kortikální oblasti zodpovědné za rozpoznávaní obličejů. V důsledku toho, když se díváme na vystrašený obličej, projeví se známky strachu i u nás – automaticky si zvitřňujeme pocity druhých. Oproti tomu mozky psychopatů  odpovídají na vystrašené obličeje, čirým nezájmem. Jejich emoční oblasti jsou v klidu a jejich systém rozpoznávaní obličejů je zaujat ještě méně než při koukání na uplně prázdnou obrazovku. Jejich mozky jsou znuděné projevy teroru."

Jinými slovy, mozky psychopatů jsou zkrátka nastavené jinak, což lze vidět při vyšetření moderními zobrazovacími metodami. Některé příznaky, jako již zmíněná bezcitnost jsou podle všeho dány geneticky. Agresivní násilné chování se pak takovému člověku může zdát normální, protože zkrátka u něj neexistuje empatická emocionální reakce jaká je typická pro normální populaci. Svobodná vůle tak trochu připomíná karetní hru, můžete hrát pouze s kartama, které jste dostali.

Podívejme se třeba na závislost na nikotinu. Sám jsem byl asi 8 let silný kuřák. Můžu říct, že už první cigareta mi chutnala skvěle a přinášela příjemné pocity. Pak už to šlo rychle, nejdřív jsem kouřil asi 5 cigaret denně, pak 10, pak krabičku denně a nakonec 30-40 cigaret denně, dělalo mi velké problémy vydržet byť jen hodinu bez cigarety. Jak ale ukazují genetické výzkumy, různí lidé mají různé dispozice k závislosti na nikotinu. Závisí na nastavení nikotinových receptorů v mozku, jak velký bude člověk mít z kouření požitek. Některým lidem zkrátka cigareta "nic nedělá" a pro takové je samozřejmě i mnohem jednodušší přestat kouřit. Občas lze zaslechnout, že když se někomu nedaří přestat kouřit, nemá dost "pevnou vůli." Zdá se ale, že jsou to právě vrozené genetické faktory, které mají největší vliv na to, jestli se stanete na nikotinu závislým i na to jaké máte šance, že se vám podaří s tímto zlozvykem přestat.

Tyto úvahy mě přivádějí k náboženství a to především tomu křestanskému, které s pojmem svobodná vůle operuje nejčastěji. Například při vysvětlování, proč je na světě tolik zla. Jestliže existuje Bůh, který vidí vše, co se na světě děje, proč nezasáhnul například během druhé světové války, když Hitler páchal genocidu? Je to zkrátka proto, že Bůh dal lidem svobodnou vůli a to v sobě zahrnuje možnost páchat zlo. Zlo je tedy důsledkem svobodné vůle a jinak to zkrátka nešlo. Kdyby člověk nebyl vybaven svobodnou vůli, byl by to jen jakýsi robot a to by asi nikdo z nás nechtěl.

Jenže realita takové vysvětlení zpochybňuje. Měl by psychopatický vrah pokušení zabíjet, kdyby neměl geny, které v něj probouzejí nutkání k takovému chování? Představme si, že by každý člověk na světě měl fyzický odpor k zabíjení, který mnoho lidí má tak jako tak. Taková predispozice jej nepřipravuje o svobodnou vůli, ale přitom jej spolehlivě odradí od zabíjení. Proč tedy Bůh nestvořil člověka tak, aby každý měl odpor k zabíjení? Při letmém pohledu do novin člověka napadne, že Bůh musel být opilý, když tvořil svět. Anebo, a tohle vysvětlení preferuju já, žádný Bůh se vznikem světa neměl co do činění.

Jiný náboženský argument, při kterém se používá svobodné vůle je tento: Každý člověk má možnost svobodně se rozhodnout, zdali bude věřit nebo nebude věřit v Boha. Pokud ale v Boha neuvěříte, odsoudil jste se k věčenému pobytu v pekle. Bylo to vaše svobodné rozhodnutí, tak si nestěžujte. Můžu se ale opravdu svobodně rozhodnout věřit nebo nevěřit? Můžu si říct, že ateismu už bylo dost a od zítřka budu křesťanem? To těžko. Zajímám se o náboženství (a o křestanství především) už mnoho let a čím víc toho o něm vím, tím větší jsem ateista. Co bych měl udělat, abych uvěřil? Zkrátka moje zkušenosti, moje vědomosti, knihy, které jsem přečetl, mnoho let přemýšlení a možná i mé vrozené dispozice, mě přivedly k ateismu. To vše si můžeme představit jako jakousi síť v mém mozku, kde každý vlákno znamená nějaký argument, nějakou zkušenost, které dohromady tvoří můj světonázor. Abych mohl uvěřit v Boha, musel by někdo tuto síť do posledního kousku rozebrat, vyvrátit každý můj argument, vysvětlit všechny mé zkušenosti tak, aby zapadaly do nového světonázoru. Pro víru se zkrátka nelze rozhodnout tak jako se můžu rozhodnout, že si teď zajdu do obchodu nakoupit rohlíky.  Jaký by pak mělo smysl trestat mě za něco, co jsem nemohl ovlivnit? Podle mě to názorně ilustruje zastaralost náboženských představ o světě i lidech, které jsou ve světle vědeckého poznání čím dál více neudržitelné.

A je tedy svobodná vůle iluzí? Moderní věda vidí lidský mozek jako jakýsi sebeprogramující počítač, který je vybaven určitým základním softwarem a který po celý život pod vlivem vnějších podnětů programuje sám sebe. Neuropatolog František Koukolík popisuje vědomí na příkladu hejna ryb, které plave sem a tam, rychle mění tvar a do kterého se neustále přidávají i z něj mizí jednotlivé ryby. Tyto ryby symbolizují jednotlivé funkční systémy mozku, které spolu soutěží o přístup do vědomí - onoho hejna. Podle slavného neurologa Antonia Damasia jsme jakýsi mišmaš těchto vědomých a nevědomých procesů, kde část našeho vědomí se snaží tuto změť jaksi ukočírovat. Damasio si nemyslí, že by svobodná vůle byla uplnou iluzí, na druhou stranu není ani pravda, že bychom měli své činy zcela pod kontrolou. Jisté je, že navzdory pokrokům ve vědě v otázce svobodné vůle ještě poslední slovo zdaleka nepadlo.